Tělo má vzácnou schopnost přizpůsobovat se horku i zimě, hladu, žízni, nedostatku spánku, únavě a všemu nepohodlí a nacházet svoji rozkolísanou dynamickou rovnováhu. Pokud však tělo není vystavováno novým podnětům, degeneruje a z lidí se stávají nervózní, zhýčkaní, sobečtí a vybíraví jedinci, kteří jsou citliví na sebemenší změny. Naopak ti, kteří se rozhodli na 14 dní vzdát výhod civilizačního komfortu, a nebojí se svůj organismus zatížit hladem, zimou a nepohodou, brzy rozehrají struny adaptace v určitém pozitivním kontextu. To je přirozeně spojeno s vnitřním bojem, který má probudit žádoucí dovednosti a modely chování, které jsou pro běžný život důležité. Zátěž je pro člověka nezbytná, protože pozitivně ovlivňuje rozvoj jeho osobnosti. Jen koloběh námahy a odpočinku, hladu, sytosti, utrpení a radosti, lásky a nenávisti, činí život hodnotným a působí, že člověk je schopen nejlepších výkonů.

Otužování je jedním z účinných prostředků prevence tzv. nemocí z nachlazení. Jeho podstatou je vytvoření adaptačních mechanismů na změny zevního prostředí týkající se teploty. Dosažení otužilosti je rychlejší a kvalitnější, je-li spojeno s přiměřenou tělesnou aktivitou. Jedná se o pohyb v přírodě ve vzdušném oděvu, plavání v chladné vodě a sprchování chladnou vodou. Významné místo v získávání otužilosti má i sauna. Otužování vzduchem je nejdostupnější. Vzduchovými lázněmi se lze otužovat po celý rok v létě pod širým nebem, v zimě nejen venku, ale i doma v pokoji. Čím nižší teplota vzduchu, tím je otužovací účinek výraznější. Vždy je však nezbytné dodržet zásadu soustavnosti a postupnosti. Otužování vodou je nejúčinnější způsob získávání odolnosti proti nízkým teplotám. Vhodné je začít omýváním a pokračovat pravidelně studenými sprchami. Začátečníkům se doporučuje teplota vody taková, aby ještě byla příjemná a osvěžující. Nejvhodnější dobou je ráno.

Zeman, V. (2006): Adaptace na chlad u člověka. Praha, Galen. V této útlé knize toho najdete mnohem víc a nejenom o otužování.

Člověk udržuje svoji teplotu v určité dynamické rovnováze. Při změnách dynamické rovnováhy dochází ke změnám životních dějů v buňkách. Výraznější změny mohou zastavit tyto životní děje, a proto jsou na termoregulaci kladeny značné nároky. Dobře chráněný člověk je schopen pracovat v teplotách okolo od –50˚C až do 100˚C. Jeho vlastní tzv. jádrová teplota snáší výkyvy pouze v malém rozsahu, aniž se výrazně zhorší jeho stav. Jádrová teplota je poměrně vysoká, vyšší, než je průměrná teplota prostředí, v kterém člověk žije. Je kontrolována „termostatem“ v hypothalamu, jenž je nastaven na teplotu 37˚C, a záleží na teplotě krve, která jím protéká, zda tělo bude přebytečné teplo odvádět nebo další teplo tvořit. Udržení teploty na hodnotě 37˚C je výsledkem rovnováhy mezi ziskem tepla zejména z bazálního metabolizmu, svalové činnosti, ale někdy také z okolního prostředí, a výdejem nadbytečného tepla do okolního prostředí fyzikálními pochody jako je sálání, vedení, proudění a odpařování potu z tělesného povrchu. Při tělesné práci uvolní svaly 10-15x více energie než v klidu. Asi 80% takto uvolněné energie se přemění na teplo, jenž musí být z těla odvedeno, jinak by velmi rychle došlo k jeho přehřátí.

Je důležité si uvědomit, že nízká teplota není faktor, který má na náš tělesný komfort největší vliv. Největším problémem zimního táboření je vlhkost, silný vítr, které chlad umocňují. Těžko se hledá ochrana před vlhkostí, když vzduch je nasycen vodními parami. Vlhkost dokáže znepříjemnit nejenom zimní táboření, ale i táboření při jinak příjemných teplotách. Je to způsobeno schopností vody změnit jakýkoliv izolant na vodič tepla nebo zimy. Zdrojem vlhkosti mohou být srážky ve formě deště, sněhu, rosy a mlhy nebo voda v bažinách, řekách, souvislých vodních plochách a mořích. Spolehlivým prostředkem ochrany před vlhkostí je oblékat se co nejméně. To platí jak pro pochod, tak pro spánek. Ve všech režimech pochodu, klidu i spánku je třeba se udržovat na spodní hranici tepelného komfortu. „Hovět si“ v teple je v daném okamžiku příjemné, ale má to nemilé následky ve formě vysrážené vlhkosti, která se zvláště při teplotách pod nulou dlouhodobě kumuluje a snižuje tím izolační schopnost oděvu. Proto nelze doporučit ani oblíbené dýchání do spacáku, či rukavic. Boj člověka s mrazem je do značné míry především bojem s vlhkostí, která pochází z potu, z vydýchaného vzduchu, z vody či tajícího sněhu, znehodnocuje izolační vlastnosti oděvu a obutí, podporuje prochladnutí těla a vznik omrzlin.

V klidu protéká kůží asi 5% objemu krve, čímž se povrch těla ohřívá. Jestliže vnější teplota klesá, zvětšuje se tepelný spád mezi kůží a prostředím a zvětšují se ztráty tepla sáláním a prouděním. Organismus se brání tím, že sníží průtok krve kůží uzavřením povrchových žil a krev je vedena hlouběji položenými žilami. Tím se až 6x zvýší izolační kapacita kůže a podkoží. Dalším ochranným opatřením je produkce tepla svalovým třesem. Jde o reflexní jev, při kterém se kontrahují agonisté a antagonisté proti sobě. Mechanická účinnost svalového třesu je nulová a veškerá energie se mění v teplo. Pohybová aktivita je dalším obranným mechanismem. Zvyšuje metabolismus, tedy produkci tepla. Jestliže ochranná opatření, tj. zvýšení produkce tepla a snížení jeho ztrát, nestačí udržet tělesnou teplotu na potřebné výši, organismus dále omezuje ztráty tepla, a to i za cenu obětování některých svých částí. Snižuje se prokrvení na periférii. Teplota vyčnívajících částí těla, jako jsou nos, ušní boltce nebo prsty, klesá daleko rychleji než teplota tělesného jádra. Tak vznikají omrzliny, podporující prochladnutí celého těla, které může mít za následek smrt.

Sníh je hmota krystalická. Sněhový krystal, známá šesticípá hvězdička nádherných, přerozmanitých tvarů, mění postupem času podle vnější teploty, vlhkosti a větru svůj tvar. Mění se z bohatě rozvětvené hvězdičky na neúhledný trojosý krystal. Se změnou krystalickou se mění i vlastnosti sněhové hmoty co do specifické váhy, pevnosti v tahu a tlaku a tepelné vodivosti. Čerstvě napadlý sníh je velmi lehký a vzdušný. Obsahuje velké procento (99%) vzduchu, a proto výborně izoluje, je „teplý“. Nejtěžší je sníh starý, vodou prosáklý, tající. Vzduch v něm prakticky není, voda vyplňuje mezikrystalové prostory. Takový sníh dobře odvádí teplo, voda je totiž 26x lepší vodič než vzduch.

Dalším faktorem, který výrazně snižuje okolní teploty a stará se o rychlejší ztráty tělesného tepla, je vítr. Při teplotě okolí 0oC a rychlosti větru 24km/h je výsledná pocitová teplota -10,5 oC. Stejný efekt vzniká při pohybu jedince. Jestliže prouděním vzduchu klesne teplota pod -22 oC, což může být při rychlosti 18 km/h a teplotě -10 oC, je třeba chránit především hlavu a obličej. Vědecké poznatky Dle Máčka a Máčkové (1997) měření obvyklým suchým teploměrem (TDB) je pro přesné určení tepelného stresu nedostačující. Pro určení tzv. efektivní teploty se používá proto i měření vlhké teploty (WBT) a sálavého tepla (GT). Měří se třemi teploměry:

1.suchým TGB

2.vlhkým TWB – vlhkost snižuje opařování potu. Při 100% vlhkosti prostředí je teplota naměřená oběma teploměry stejná, při nízké je TWB nižší než TDB.

3.teplota černé koule TG absorbuje radiační teplo, a je tedy indikátorem kapacity prostředí pohlcovat vyzařované teplo.

WBGT = 0,1 x TDB + 0,7 x TWB + 0,2 x TG WBGT je komplexní teplota zahrnující i vlhkost vzduchu a tepelnou radiaci

Tento index shrnuje všechny faktory a poukazuje na to, že na efektivní teplotě a tvorbě klimatu se nejvíce podílí vlhkost. Například větší tepelnou zátěží je vysoká vlhkost s nižší teplotou než vysoká teplota a malá vlhkost. Protože člověk vnímá teplotu vzduchu různě podle toho, jak je vzduch vlhký, jakož i podle toho, zda vítr fouká nebo nefouká, zavádí se pojem „pocitová teplota“.